K bráně nejluxusnějšího pětihvězdičkového hotelu ve městě přistoupil starý muž, oblečený v saku, které porazil čas, a starých botách. Jmenoval se Richard Morgan. V ruce nesl malou tašku, v pase hůl. Ostraha u vchodu ho však zastavila tvrdě, považujíc ho za žebráka. „Tady není charita,“ odsekl a ponižujícím tónem ho poslal pryč. Hosté kolem se scény dívali s posměchem, ale Richardův klid zůstal nedotčen.
Když starý muž zamířil k recepci, setkal se s ledovou a povýšenou recepční. Žena na něj křičela ceny hotelu tak, aby to slyšel celý sál, a vysmívala se mu, dokud ho nenutila čekat v rohu. Minuty se vlečly jako hodiny; personál i hosté starého muže ignorovali, šeptem se bavili dál. Richard trpělivě seděl na židli a tiše si poznamenával, jak s ním zacházejí.
Když nakonec požádal o setkání s ředitelem, i ten vyšel ven s tou samou arogancí. V tom okamžiku recepční, která zlostně chytla kýbl špinavé vody, který nechal uklízeč, v okamžiku šílenství vylila obsah kýble přímo Richardovi na hlavu. V lobbystě se rozhostilo ledové ticho; všichni byli ohromeni, zatímco Richard jen sundal mokré sako, setřel vodu z tváře a vzpřímeně se podíval zaměstnancům do očí.
„Děkuji za osvěžující sprchu, teď pojďme na věc,“ řekl klidně a natáhl se po telefonu. O pár minut později, když do lobby vstoupili právníci a členové představenstva hotelu, pravda udeřila jako facka: ten „chudý“ starý muž byl ve skutečnosti jediným vlastníkem hotelového řetězce, Richard Morgan. Ostraha byla okamžitě vyhozena; a arogantní recepční skončila na černé listině a její kariéra byla u konce.
Richard po podepsání dokumentů obrátil svou pozornost k personálu a předal historickou lekci: „Nikdy nesuďte člověka podle jeho oblečení. To ať je vaše největší lekce.“
Druhý den hotel opět otevřel dveře jako by se nic nestalo, ale personál už dobře věděl jednu věc: respekt, který se prokazuje každému, kdo vstoupí těmito dveřmi, je jediným zárukou kariéry.