S Arturem jsme už měli za sebou třicet pět let. Naše manželství si s časem zvyklo, stalo se pohodlným a bezpečným, jako starý nábytek. Je mi padesát pět a ráda se o sebe starám – ráno cvičím a dbám na to, abych vypadala upraveně. Artur je padesát osm, klidný muž se svým tempem. Jenže v poslední době trávil u zrcadla víc času, zatahoval břicho a nosil trička, která měla působit mladistvě. Jakoby se marně snažil oživit toho chlapce, který v něm už dávno zemřel.
Jednoho večera, když jsme seděli u stolu plného jeho oblíbených jídel, se rozhovor stočil k známému, který se oženil s výrazně mladší ženou. Když jsem řekla, že je to ubohé, Artur náhle explodoval. Mluvil o mužské přirozenosti a „mužství“, které získává s věkem. Pak se podíval přímo do mých očí a pronesl tu jedovatou větu:
„Víš, že jsi zestárla. Okolí očí máš vrásčité, pas širší. Dřív jsi byla živá, teď jsi jen domácí žena. Ale já jsem pořád orel; zkušený, charizmatický a mladí mi stále dívají do očí.“
Cítila jsem, jak se něco uvnitř mě zlomilo. Tiše jsem vstala od stolu a řekla: „Postav se.“ S překvapením mě následoval k velkému zrcadlu v předsíni. Přitáhla jsem ho pod jasné světlo a postavila vedle sebe. „Buďme upřímní,“ řekla jsem klidně. „Podívej se do zrcadla. To břicho, které tak zoufale zatahuješ, není znak statutu – je to výsledek piv, která každý večer piješ, a cvičení, které odkládáš. Zatáhneš ho na pět sekund a pak je zpět. To považuješ za charisma?“
Nepřerušila jsem ho a pokračovala: „Mluvíš o mých vráskách, ale podívej se na ty své váčky pod očima. V těch pytlících by se daly uchovat brambory! Pleť máš šedou, unavenou. Bolí tě kolena a každý den ti připomínám brát léky na tlak. Myslíš opravdu, že ti ty mladé dívky koukají po touze? Nebo si říkají ‚Doufám, že můj táta takhle neskončí‘? Ty nejsi milionář, Arture, v tomhle stavu potřebuješ jen někoho, kdo ti připomene léky. Teď se spusť z toho svého iluzorního nebe dolů, velký orle.“
Zčervenal až po uši a odvrátil oči od zrcadla. Chvíli mlčel, pak zakoktavě řekl: „To byla jen hloupost, jen jsem bez přemýšlení něco řekl, pořád jsi pro mě nejkrásnější.“
Nic jsem neřekla. Už nešlo o kompliment nebo omluvu. Šlo o to, kde se ztratil respekt muže, kterému jsem dala třicet pět let svého života. Ten večer jsem pochopila, že zrcadla někdy neukazují jen naše tváře, ale i skutečnou a mělkou podstatu lidí, kteří stojí naproti nám.