Po většinu svého života považoval Jimmy zplstnatělý, antracitově šedý vlněný kabát své matky za zdroj hluboké hanby. Pro čtrnáctiletého chlapce, který zoufale toužil zapadnout mezi ostatní, představovaly vytahané lokty a nepadnoucí knoflíky symbol chudoby, před níž se snažil za každou cenu utéct. Dokonce i jako úspěšný architekt nedokázal pochopit, proč jeho matka tvrdošíjně odmítá vyměnit ten „hadrový přežitek“ za drahý kašmírový trenčkot, který jí koupil.
Teprve po její nečekané smrti v šedesáti letech vyplula na povrch pravda. Když se chystal kabát vyhodit, překvapilo ho, jak je těžký. To podivné zatížení ho přimělo pátrat – a objevil třicet pečlivě očíslovaných dopisů ukrytých v tajných kapsách podšívky.
Dopisy vyprávěly příběh jeho otce Robina – osudové lásky jeho matky – který před čtyřiatřiceti lety zmizel beze stopy. Jimmy se dozvěděl, že v den, kdy Robin odjížděl za prací do zahraničí, doslova svlékl kabát ze svých zad a oblékl jej jí, aby jí nebyla zima. Přitom jí slíbil, že se vrátí. Krátce po jeho odjezdu zjistila, že čeká Jimmyho. Dlouhé roky žila v bolestném přesvědčení, že ji opustil – a přesto kabát každou zimu nosila jako hmatatelné pouto k muži, kterého nepřestala milovat.
Začala zvláštní rituál: každý rok mu napsala dopis. Vyprávěla mu o Jimmyho prvních krůčcích, o školních úspěších i o promoci. Dopisy pak ukrývala do podšívky kabátu, jako by šlo o schránku na dopisy do jiného světa.
Zlom nastal v desátém dopise. Matka v něm psala, že objevila staré parte – Robin ji neopustil. Zemřel pouhých šest měsíců po odjezdu při pracovním úrazu. Nikdy se nedozvěděl, že má syna. A svůj slib návratu nikdy vědomě neporušil.
V tu chvíli se Jimmyho dlouholetý hněv proměnil v tichou úctu. Kabát už nebyl symbolem nedostatku, ale památkou na věrnost, která přetrvala i smrt. Poslední dopis obsahoval prosbu: najít Robinovu sestru Jane a dokázat jí, že jeho odkaz žije dál v synovi, „který staví věci, jež přetrvají“.
Jimmy svou tetu Jane vyhledal. Setkání však bylo chladné a plné nedůvěry. Léta bolesti z ní učinila opatrnou ženu a Jimmyho považovala za někoho, kdo přišel s postranními úmysly. On však vytrval. Stál na její zasněžené verandě, zachumlaný právě do toho kabátu, který kdysi patřil jeho otci.
Rozhodující okamžik přišel, když Jane poznala křivě vedený, ručně šitý steh na límci – drobnou opravu, kterou Robin provedl vlastníma rukama těsně před odjezdem. Ten malý, nedokonalý detail byl důkazem, jaký by žádná fotografie ani dopis nedokázaly poskytnout.
Příběh končí tím, že Jimmy konečně nalezl onu „hřejivost“, po níž jeho matka třicet let toužila. Když kabát pověsil na háček v domě tety Jane, symbolicky jej vrátil rodině, kam patřil – a zároveň uzavřel vlastní minulost.
Pochopil, že matka kabát nenosila z nutnosti, ale proto, že to bylo poslední, co ji kdy skutečně objímalo v Robinově lásce. Zplstnatělá vlna a nepadnoucí knoflíky nebyly hadry k ostudě. Byly důkazem lásky, která přežila smrt – mostem mezi otcem, jenž nikdy nepoznal svého syna, a synem, který svého otce nakonec přece jen našel.