Osmdesátiletý stařec nemohl už několikátou noc usnout kvůli hlučným sousedům, jejichž opilecké večírky a hlasitá hudba nebraly konce. Když se je pokusil slušně požádat o klid, dočkal se jen výsměchu a hrubého zabouchnutí dveří před nosem. Znavený muž se vrátil do svého prázdného bytu, kde ho pronásledovaly vzpomínky na syna, který kdysi na jeho radu vstoupil do armády a zahynul při plnění nebezpečného úkolu. Tato stará rána v jeho srdci nikdy nepřestala bolet.
Další den se zoufalý senior vypravil na policejní služebnu, aby podal oficiální stížnost. Mladí policisté u přepážky však o „problémy nějakého dědka“ neměli zájem. Jeden z nich dokonce sepsané oznámení okázale zmuchlal a hodil do koše. Když se stařec začal rozhořčeně bránit, policisté ho jen posílali k lékaři a vysmívali se jeho slabosti, aniž by tušili, s kým mají tu čest.
Náhlý nával emocí a stresu způsobil, že se muži udělalo nevolno. Zatímco se s bolestí v hrudi kácel na lavičku, vypadla mu z kapsy s léky stará, zažloutlá fotografie. V tu chvíli se na chodbě objevil náčelník oddělení. Zvedl snímek ze země a v mžiku ztuhl. Na fotografii poznal mladého poručíka, jehož tvář měl už navždy vypálenou v paměti. Byl to muž, který před lety zachránil celou jejich jednotku.
„To je můj syn,“ zašeptal stařec slabým hlasem. Náčelník s neskrývaným pohnutím poklekl před starým mužem přímo uprostřed chodby. „Váš syn nás tehdy zachránil. Vlastním tělem zalehl granát, abychom my ostatní mohli žít. Deset mužů mu vděčí za život a já jsem jedním z nich,“ pronesl třesoucím se hlasem. V celém úseku nastalo hrobové ticho a mladí policisté, kteří se před chvílí smáli, jen zahanbeně sklopili zraky k zemi.
Náčelník okamžitě nařídil sjednat nápravu a osobně dohlédl na to, aby agresivní sousedé byli potrestáni. Stařec už nikdy nebyl ve svém trápení sám; policisté z úcty k jeho synovi nad ním převzali neformální ochranu. Ten večer muž poprvé po mnoha letech usínal s pocitem klidu, věda, že oběť jeho syna nebyla zapomenuta a že spravedlnost, v kterou vždy věřil, nakonec zvítězila.