Půlnoční telefonát navždy změnil životy rodičů mladého vojáka. Hlas na druhém konci linky, chladný a úřední, jim oznámil nepředstavitelnou zprávu: jejich syn zemřel. Velitel tvrdil, že příčinou byla nečekaná a vysoce nakažlivá infekce, která chlapce zabila během několika hodin. Rodiče však odmítali uvěřit, že by jejich naprosto zdravý syn mohl tak náhle podlehnout nemoci, a okamžitě vytušili, že armáda něco tají.
O dva dny později dorazila do márnice těžká zinková rakev. Přestože vojenské rozkazy pod hrozbou nákazy přísně zakazovaly její otevření, matčin instinkt byl silnější než strach. Srdce jí napovídalo, že oficiální verze je lživá. Otec, poháněný zoufalstvím a hněvem, přinutil váhajícího zřízence, aby porušil pečetě a víko zvedl. To, co spatřili uvnitř, vyvolalo v místnosti mrazivé ticho následované výkřikem hrůzy.
V rakvi sice skutečně ležel jejich syn, ale jeho tělo nevykazovalo žádné známky nemoci. Místo toho bylo pokryto stopami brutálního násilí. Obličej měl znetvořený podlitinami, rty rozbité a jedna ruka byla zlomená v nepřirozeném úhlu. Bylo zcela zřejmé, že nezemřel na infekci, ale na následky těžkého fyzického napadení. Lež o „nebezpečné chorobě“ byla jen chatrnou zástěnou, která měla zakrýt zločin spáchaný za zdmi kasáren.
Pravda brzy vyšla najevo a byla děsivější než jakákoli diagnóza. Jejich syn se stal obětí brutální rvačky, při které ho k smrti ubil syn vlivného generála. Armádní velení se v panice pokusilo incident ututlat a spoléhalo na to, že strach z nákazy odradí rodiče od posledního pohledu. Doufali, že zinková rakev navždy pohřbí důkazy o selhání systému a protekci, která stála mladého muže život.
Rodiče se však nenechali zastrašit a s pomocí odvážného právníka zahájili boj proti mocné mašinérii. Skandál nakonec pronikl do médií, což vedlo k rozsáhlému vyšetřování a uvěznění viníků i těch, kteří se pokusili vraždu krýt. I když jim spravedlnost syna vrátit nemohla, jeho památka byla očištěna a zinková rakev se stala symbolem konce éry lží a beztrestnosti v armádě.