Rybář si v sobotu ráno vyrazil jako obvykle k moři, kde ho po noční bouři čekalo pobřeží plné naplavenin. Když si hledal klidné místo pro rybaření, zaujal ho kus drátu trčící z hustého nánosu bláta. Zvědavost mu nedala, a tak se rozhodl předmět vyprostit. Půda byla těžká a mazlavá, ale po úporném přetahování se mu podařilo z bahna vytáhnout cosi těžkého, co na první pohled vypadalo až příliš znepokojivě.
Muž měl v tu chvíli v hlavě ty nejhorší scénáře a obával se, že narazil na něco kriminálního. S bušícím srdcem odnesl záhadný předmět k vodě, aby z něj opatrně omyl nánosy nečistot. Jak se hladké plochy postupně zbavovaly špíny, začaly se rýsovat jasnější obrysy. Nejdříve objevil nos, poté rty a nakonec i charakteristické kudrny vytesané do kamene.
Když voda smyla poslední zbytky bláta, rybář vytřeštil oči. Z písku na něj hleděla kamenná hlava slavného básníka Alexandra Puškina. Celé napětí z předchozích minut se v tu ránu vypařilo a vystřídala ho směs údivu a úlevy. Celá situace mu najednou přišla spíše humorná než strašidelná.
Pochopil, že někdo pravděpodobně starou sochu vyhodil do moře, odkud ji noční bouře vyplavila zpět na břeh. Rybář se na kamennou tvář chvíli díval a pak se rozesmál vlastní naivitě. Celou dobu čekal hrůzný nález, a přitom se stal obětí kuriózního žertu, který si pro něj připravilo samo moře.
S úlevou si oddechl a v duchu oslovil kamenného hosta. „Teda, Alexandrovi Sergejeviči, pořádně jsi mě vyděsil,“ zamumlal a nechal hlavu sochy na suchém písku. Místo plánovaného rybolovu se tak jeho sobotní ráno změnilo v nečekané setkání s historií, na které bude ještě dlouho vzpomínat.