Celá vesnice si myslela, že babička Naďa po smrti svého manžela přišla o rozum. Padesát let byli nerozluční, a když zůstala v prázdném domě sama, smutek ji zřejmě zlomil. Šok nastal ve chvíli, kdy osmdesátiletá stařenka vzala do ruky lopatu a začala uprostřed dvora hloubit obrovskou jámu. Kopala dnem i nocí, vyčerpaná, ale odhodlaná, zatímco sousedé jen soucitně kroutili hlavami nad jejím domnělým šílenstvím.
Na dotazy okolí odpovídala babička stručně: její muž jí před smrtí řekl, aby kopala přesně uprostřed pozemku. Nikdo jí nevěřil a bizarní situace vyvrcholila příjezdem policie, kterou zavolali znepokojení sousedé. Právě v tu chvíli však lopata narazila na tvrdý dřevěný předmět. Pod vrstvou hlíny se objevila stará truhla a přítomní s hrůzou v očích sledovali, jak se odklápí víko.
Uvnitř truhly ležely lidské ostatky a starý medailon. Babička Naďa okamžitě poznala šperk svého syna, který před mnoha lety záhadně zmizel. Celá vesnice i ona sama si celá desetiletí mysleli, že chlapec utekl z domova nebo se ztratil. Pravda, kterou otec léta skrýval hluboko v zemi i ve svém svědomí, byla mnohem temnější a bolestivější.
Ukázalo se, že syn se tehdy nešťastnou náhodou utopil v řece. Otec, ochromený strachem a pocitem viny, nedokázal ženě říct pravdu. Místo toho syna tajně pohřbil na vlastním dvoře a všem nalhal, že ho po hádce vyhnal. Nechal svou ženu trápit se nadějí na návrat jen proto, aby skryl tragickou nehodu, kterou si nedokázal odpustit. Až na smrtelné posteli našel odvahu poslat ji pro pravdu.
Když se tajemství konečně dostalo na světlo, posměch sousedů vystřídalo mrazivé ticho a soucit. Babička Naďa už nekopala jako šílená žena, ale jako matka hledající klid pro své dítě. Synovy ostatky byly nakonec důstojně pohřbeny na hřbitově. Stará žena tak konečně našla v duši mír, protože věděla, že její rodina je po padesáti letech lží a nejistoty opět symbolicky pohromadě.