Výtahová kabina zasténala, kovový protest se nesl úzkou šachtou, zatímco se dveře nekompromisně zaklaply přes zatoulaný kus nylonu. Svět uvnitř se rázem proměnil v rozmazanou šmouhu blikajících zářivek a náhlých, prudkých otřesů. Brian si chtěl jen skočit dolů pro poštu, ale pohled na vodítko mizející ve spáře proměnil obyčejnou středu v čirou noční můru. Malým okénkem ve dveřích zahlédl siluetu zběsilého zlatého retrívra, jehož tlapky marně hledaly oporu na podlaze haly, zatímco výtah zahájil svůj mechanický vzestup. Psí štěkot byl ostrý a plný paniky, tlumený silnou ocelí, ale přesto Brianovi vibroval až v podrážkách bot.
Hnán čistým instinktem, Brian se vrhl po laně. Bylo napnuté k prasknutí a pod obrovským tahem stoupajícího zdviže hučelo jako struna kytary. Omotal si šňůru kolem rukou, zapřel se nohama o roh kabiny a táhl vší silou, kterou v sobě našel. „Pomoc! Zaseklo se to!“ křičel, přestože byl v té malé pohybující se krabici úplně sám. Každý získaný centimetr vnímal jako vítězství nad strojem, ale výtah na jeho boj nedbal; stoupal dál a motor kvičel, jak zápasil s nečekaným odporem.
Podlaha se pod ním zhoupla – odporné škubnutí naznačilo, že bezpečnostní senzory konečně zareagovaly na přetížení. Brian pocítil okamžik beztíže, když se kabina s trhnutím násilně zastavila mezi patry. Světla naposledy skomíravě blikla, než naskočilo nouzové osvětlení a zalilo scénu mdlou, karmínovou září. Nepustil se. Cítil váhu psa na druhé straně, vodítko bylo stále nebezpečně napnuté. S posledním zoufalým náporem vklínil rameno do rámu dveří a trhl provazem vzhůru v naději, že najde dostatek vůle k vyháknutí smyčky z mechanismu.
Náhle napětí povolilo. Lano v jeho dlaních ochablo tak prudce, že málem přepadl dozadu na podlahu. Na jeden děsivý tlukot srdce se bál nejhoršího – že vodítko prasklo nebo se obojek v tu nejnevhodnější chvíli roztrhl. Přitiskl ucho k chladnému kovu dveří a zatajil dech. Odněkud zdola, skrze temnou škvíru výtahové šachty, zaslechl známé, rytmické cinkání známek a hlasité, úlevné odfrknutí. Pes byl volný; vyvlékl se z obojku přesně ve chvíli, kdy se výtah zasekl.
O několik minut později hasiči vypáčili dveře a našli Briana sedět na zemi – zpoceného a roztřeseného, ale s úsměvem od ucha k uchu. Vylezl na chodbu a sběhl po schodech do haly, kde se kolem velmi zmateného, ale velmi vrtícího se retrívra srotil malý dav. Pes se na něj vrhl vteřinu poté, co se objevil, a olizoval mu obličej s divokou energií, která zrcadlila chaos posledních deseti minut. Brian ho pevně chytil za kožich na krku a vdechoval pach srsti a venkovního vzduchu s vědomím, že tentokrát stroj prohrál a ten slabší zvítězil.