Odpolední obloha zfialověla jako čerstvá modřina a spustila takový liják, že se místní potok během mžiku proměnil v dravý, pěnící se kanál. Uprostřed valícího se harampádí uvízl na tříštící se dřevěné bedně malý, k smrti vyděšený teriér. Vodítko se mu zachytilo o hranu bedny, ale jeho druhý konec vězel v železné mříži masivní přepadové vpusti. Jak voda stoupala, bedna začala být vtahována do víru a s každým dalším coulem se lano zlověstně zkracovalo. Každý nápor proudu vlekl zvíře blíž k temnému, řvoucímu hrdlu kanalizačního systému.
Mark nepřemýšlel nad ledovou teplotou vody ani nad silou spodního proudu. Prostě vpadl do dravého toku, který mu sahal po pás, a boty se mu okamžitě naplnily bahnem. Síla vody byla klamavá; tlačila mu do stehen jako masivní, pevná zeď. Vrhl se vpřed a konečky prstů zavadil o promáčené konopné lano právě ve chvíli, kdy se bedna začala naklánět. Chytil provaz oběma rukama, zapřel se nohama o zatopený betonový okraj břehu a zaklonil se, svaly napjaté k prasknutí proti neúprosnému tahu vpusti. „Držte to!“ zařval na kolemjdoucího na břehu, ačkoliv jeho hlas téměř zanikl v ohlušujícím rachotu deště.
Voda zaútočila s obnovenou zuřivostí. Vlna stékající vody zasáhla Marka do hrudi a málem ho srazila z nohou. V tu ránu se lano napjalo k prasknutí a vibrovalo pod obrovským tlakem. Bedna se pod náporem začala rozpadat a pes vydal ostré, panické vyštěknutí, jak mu tlapky sklouzly do chladné pěny. Mark věděl, že tenhle přetahovaný souboj s celým městským odvodněním dlouho nevyhraje. Přenesl váhu, začal si lano omotávat kolem předloktí a navzdory riziku, že bude sám stažen pod hladinu, se centimetr po centimetru přitahoval k plovoucím troskám.
S posledním, zoufalým vypětím sil se Mark vrhl přes zbývající mezeru. Ignoroval pálivou bolest v ramenou a chňapl psa za zátyrek. Zvíře, cítící záchranné lano v lidské podobě, se vyškrábalo k němu a opustilo potápějící se bednu přesně ve chvíli, kdy ji proud vší silou přicucl k železným mřížím drainu. Mark se svalil nazad do mělčí vody u břehu, psa pevně přitisknutého k hrudi. Lano, teď už jen volný a zbytečný cár, se vleklo za nimi v blátivém příboji, zatímco se kolemjdoucí natáhl, aby je oba vytáhl na travnatý svah.
V bezpečí na podmáčené trávě tam Mark chvíli seděl a lapal po dechu, zatímco se déšť začal měnit v lehkou mlhu. Pes, promrzlý, ale nezraněný, se rázně otřepal a poslal spršku špinavé vody Markovi přímo do obličeje. Ten se neubránil smíchu – byl to prudký ventil pro adrenalin, který mu bušil v žilách. Zkontroloval psovi obojek a našel telefonní číslo, ale než stihl sáhnout do vodotěsného pouzdra, nedaleko s kvílením brzd zastavilo auto. Ven se vyhrnula zoufalá rodina, jejíž výkřiky úlevy se rozlehly parkem. Zatímco se vrhli ke svému mazlíčkovi, Mark jim předal vodítko a vstal, sledujíc, jak ta kdysi smrtící voda konečně začíná opadat.