Sterilní bílé chodby nemocnice St. Jude’s Memorial obvykle rozehrávaly symfonii rytmického pípání a tlumeného vrzání gumových podrážek o linoleum, ale pro sestru Elenu nabralo odpoledne prudký směr k ryzí frustraci. Už dobrých deset minut stopovala pana Abernathyho, osmdesátiletého pacienta proslulého spíše tichým bloumáním než skutečnými potížemi. Když ho konečně dostihla, stál na prahu přísně střeženého výzkumného křídla – místa, kam měli pacienti i nepovolaný personál vstup striktně zakázán. Nemocniční erár na něm jen lehce vlál v průvanu z klimatizace, zatímco on upřeně pozoroval těžké, vyztužené ocelové dveře na konci chodby. Elenina trpělivost, ztenčená na minimum zdvojenou směnou, nakonec praskla a ona vykročila k zásahu.
„Pane Abernathy, moc dobře víte, že tady nemáte co dělat,“ pronesla hlasem, v němž se mísila pevnost s naučenou autoritou zkušené pečovatelky. Natáhla se k jeho paži s úmyslem odvést ho zpět na geriatrii, ale stařec ani neucukl, ani nezačal s obvyklými omluvami. Dokonce se na ni ani nepodíval. Místo toho zůstal stát jako přikovaný a jeho vrásčitá ruka se pomalu zvedla, aby roztřeseným prstem ukázala na zavřené dveře Laboratoře č. 4. Než Elena stihla vypustit další pokárání, ticho zakázané chodby se roztříštilo na kusy. Za ocelovými dveřmi se rozezněl pronikavý, vysoký alarm doprovázený zběsilým, tlumeným křikem personálu uvězněného uvnitř.
Atmosféra se změnila v jediném zlomku sekundy. Z „zmateného“ pacienta, kterého chtěla Elena zachraňovat, se rázem stal nejvyrovnanější člověk v celém traktu. Zatímco sestra ztuhla, paralyzovaná náhlým chaosem a blikajícími červenými světly, pan Abernathy se naklonil k elektronické klávesnici. Neměl kartu ani kód, ale nepotřeboval je. Z kapsy kardiganu vytáhl drobný kovový předmět – speciální klíč pro nouzové přebití systému, jaký Elena v životě neviděla. S jistou rukou, která nevykazovala ani stopu po slabosti, jíž obvykle klamal okolí, jej zasunul do skrytého portu pod skenerem.
Těžké dveře s syčením odskočily a odhalily místnost plnou husté, vířící páry. Prasklé potrubí s tlakovým chladivem hrozilo lokální explozí, která by srovnala celé křídlo se zemí. Technici uvnitř se krčili v rohu, neschopni se skrz mrazivou mlhu probít k ručnímu uzávěru. Bez vteřiny váhání pan Abernathy vpochodoval do té vřavy. Pohyboval se s takovou rozhodností, že bylo jasné, že podobné kritické selhání neřeší poprvé. Elena v němém úžasu sledovala, jak muž, kterého týdny opečovávala jako malé dítě, prochází místností s expertní přesností a očima upřenýma na hlavní tlakoměr.
Rázným otočením těžkého litinového kola u stropu starý muž tok zastavil. Jekot unikajícího plynu ustal v tiché syčení a alarmy přešly z frenetického pulzování do táhlého, rytmického tónu značícího, že nebezpečí pominulo. Technici se vyřítili vpřed, lapali po dechu a zasypávali svého zachránce překotnými díky. Právě v tu chvíli se za rohem objevil primář chirurgie – udýchaný, bledý jako stěna a neschopný slova, když spatřil starce stojícího uprostřed laboratoře. „Řediteli Abernathy?“ zašeptal primář hlasem plným takové úcty, že se Eleně podlomila kolena.
Jak se ukázalo, onen „bloudící pacient“ byl ve skutečnosti penzionovaný zakladatel a hlavní inženýr pokročilého křídla nemocnice, muž, který navrhl právě ty bezpečnostní systémy, jež právě selhaly. Nebyl ztracený; skrze stěny svého pokoje zaslechl jemné vibrace předcházející poplachu a přišel své mistrovské dílo naposledy zachránit. Elenou projela vlna studu, když si uvědomila, že peskovala génia za to, že chrání svůj odkaz. Pan Abernathy na ni jen spiklenecky mrkl, schoval svůj klíč zpět do kapsy a nechal se v tichosti odvést zpět do pokoje na zaslouženého šlofíka.