Kabina byla symfonií chaosu, vysokofrekvenčním mechanickým křikem, který přehlušil pravidelný rytmus, na který si cestující ještě před pár minutami zvykli. Gravitace působila spíš jako návrh než zákon, když se vrtulník prudce naklonil doleva a horizont za sklem se rozmazal do závratné skvrny zeleného lesa a šedé oblohy. Alarmy pulzovaly horečnatým červeným rytmem na palubní desce, jako by kopírovaly tep všech na palubě. Pilot, zkušený veterán jménem Elias, měl čelist sevřenou tak pevně, že to vypadalo, že se každou chvíli rozlomí, a jeho klouby zbělely, jak zápasil s řízením. Pokaždé, když získal byť jen kousek stability, nový poryv větru nebo mechanický otřes mu ji znovu vyrval.
„Padáme!“ zakřičel hlas ze zadní části kabiny a prořízl řev selhávajícího motoru. Panika, nakažlivější než jakákoli horečka, se přelila malým prostorem. Muž na sedadle druhého pilota, poháněný primárním instinktem přežití a naprostým nedostatkem zkušeností, se vrhl dopředu. S chamtivou silou sevřel Eliasovu pravou paži a snažil se přetáhnout řízení na sebe. Byl to nejhorší možný krok. Vrtulník se prudce zhoupnul a příď se propadla směrem k korunám stromů pod nimi. „Pusť!“ zařval Elias, jeho hlas byl drsný jako štěrk. A pak, v kroku popírajícím veškerou logiku, pilot náhle uvolnil levou ruku úplně a sáhl ne po řízení, ale po malou zapuštěnou páku u podlahy.
Náhlý posun Eliasovy váhy a částečné puštění řízení způsobil poslední prudké zhoupnutí stroje, žaludek drásající pád, který všem vyrazil dech. Ale tento manévr nebyl kapitulací; byl to vypočítaný risk. Tím, že uvolnil jednu ruku, Elias aktivoval nouzový autorotační systém – poslední mechanické řešení, které odpojilo motor od rotorů. Horečný, drásavý zvuk umírající turbíny zmizel a nahradil ho děsivý, téměř duchovní šum, jak se listy začaly volně otáčet, poháněné jen proudem vzduchu při pádu. Ticho bylo téměř děsivější než hluk, ale divoká rotace se zpomalila.
S tím, jak motor přestal bojovat proti fyzice sestupu, vrtulník se proměnil z padající cihly v obří rotující semeno javoru. Elias prudkým pohybem lokte odstrčil ruku panikařícího pasažéra a znovu uchopil řízení oběma rukama, oči upřené na úzkou mýtinu u suchého koryta potoka. V poslední vteřině upravil náklon listů a využil uloženou energii rotujících rotorů k změkčení dopadu. Přistání bylo všechno, jen ne jemné — otřesná rána, která zlomila lyžiny a rozbila spodní okna — ale kabina zůstala vzpřímená. Jak se rotory zpomalovaly z rytmického „klap-klap-klap“ až k úplnému zastavení, jediným zvukem zůstalo jen tikání chladnoucího kovu a přerývaný dech přeživších.
Elias se opřel, jeho letecká kombinéza byla promočená potem, a konečně pustil řízení nadobro. Pasažér, který se pokusil převzít kontrolu, seděl rozechvěle, ruce zabořené v klíně, a díval se na pilota směsicí studu a úžasu. Nikdo dlouho nemluvil; skutečnost, že stále stojí na zemi, byla zázrak, který ještě nedokázali vyslovit. Elias vytáhl z kapsy zmačkanou mapu a ukázal prstem jejich přibližnou polohu. Podíval se na skupinu, unavený, ale konečně klidně pevný úsměv mu prolomil stoickou tvář. Byli hluboko v divočině a kilometry od cíle, ale byli naživu — a zběsilý řev alarmů konečně nahradilo tiché, pokojné šumění větru v borovicích.