Dětský pokoj se utápěl v jemných pastelech a těžkých stínech, kde jediným zvukem měl být pravidelný dech spícího nemluvněte. Místo toho se však z mahagonové postýlky ozval tenký, písklavý pláč, který prořízl ticho půlnoční hodiny. Barnaby, stárnoucí rodinný retrívr, zareagoval jako první. Jeho drápy rytmicky cvakaly o dřevěnou podlahu, jak nervózně kroužil kolem lůžka a kňučením doprovázel dětskou úzkost. Cítil tíhu ticha z ložnice rodičů na konci chodby a věděl, že ti nic neslyší. V zoufalství se postavil na zadní, tlapami se opřel o dřevěné šprušle a pokoušel se čenichem pohnout s matrací – psí pokus o ukonejšení dítěte zpět ke spánku.
Pláč však jen nabral na síle a změnil se z tichého vzlykání v drásavý, zběsilý vřískot. Barnabyho úzkost vrcholila; vydal ze sebe ostrý, dunivý štěkot, který měl probudit celý dům, přesto chodba zůstávala temná a němá. Znovu oběhl pokoj, srst se mu zježila, jak pocítil náhlý, nevysvětlitelný pokles teploty. Právě když se chystal vyrazit ke dveřím pro pomoc, pes ztuhl. Uši přititiskl k lebce a pohled upřel do prázdných dveří vedoucích na chodbu. Štěkot okamžitě ustal, nahrazen hlubokým, vibrujícím vrčením, které mu rezonovalo v hrudi. V onom okamžiku absolutního bezvládí se zvuk pláče proměnil. Nezanikl, ale pohnul se. Přesunul se od postýlky, sklouzl po podlaze a usadil se v rohu místnosti, kde byly stíny nejhustší.
Postýlka byla nyní prázdná, přikrývky netknuté, jako by je nikdy netížilo žádné tělíčko. Barnaby se na ni ani nepodíval. Jeho oči zůstaly upřené na práh pokoje, kde se z šera konečně vynořila postava. Byla to matka dítěte, oči zakalené spánkem a podivným, vzdáleným zmatkem. Prošla kolem psa, jako by byl jen přízrakem, ruce natažené k temnému koutu, odkud se nyní ozýval křik. Když dorazila ke stínům, nenašla tam monstrum ani ducha; objevila jen malou, svítící dětskou chůvičku, která zapadla za křeslo a jejíž reproduktor praskal v nekonečné smyčce nahraného dětského nářku.
Matka přístroj zvedla a vypnula ho, čímž uvrhla pokoj do ticha tak hlubokého, až z něj mrazilo. Otočila se zpět k postýlce, srdce jí bušilo o žebra, jen aby spatřila svého manžela, jak stojí ve dveřích a drží jejich skutečné dítě. Miminko bylo vzhůru, zvědavě mrkalo na psa, ale bylo naprosto potichu. Otec vysvětlil, že vzal malého před deseti minutami do kuchyně na noční krmení a zapomněl, že chůvička aktivovaná pohybem je nastavená tak, aby přehrávala „uklidňující“ bílý šum nebo nahraný pláč, pokud by v pokoji nastalo příliš velké ticho.
Úleva zaplavila místnost jako fyzická vlna. „Tančící stíny“ nebyly ničím jiným než světly projíždějícího auta a „zběsilé“ chování psa bylo prostým zmatkem věrného ochránce, který nedokázal pochopit, proč slyší dítě v koutě, zatímco svého páníčka vidí v jiné místnosti. Barnaby se svalil na podlahu, bradu si položil na tlapky a vypustil dlouhý, odevzdaný povzdech vyčerpání. Matka se tiše zasmála a ten zvuk definitivně rozptýlil poslední zbytky napětí, když si vzala dítě z manželovy náruče. Uložili maličké zpět do postýlky, tentokrát se ujistili, že je chůvička správně v doku a že v domě vládne skutečný, ničím nerušený klid. Záhada ztraceného hlasu byla vyřešena a nezbylo po ní nic než teplo rodiny, kterou střežil jeden velmi unavený a velmi ostražitý pes.