Vzduch ve svatyni byl prosycen těžkou vůní lilií a dusivou tíhou kolektivního žalu. Elias stál u mahagonové rakve s hlavou sklopenou, ramena se mu třásla způsobem, který všichni přítomní pokládali za nekontrolovatelný třas zlomeného srdce. Kněžův hlas monotónně plynul v rytmickém šumu, který ztišenému shromáždění přátel a rodiny přinášel jen chabou útěchu. Byl to obraz dokonalého, tragického truchlení – dokud ticho neroztříštil zvuk, který popíral veškeré přírodní zákony. Ze saténem vystlaného vnitřku rakve se ozvalo tiché, vlhké zašustění, následované prudkým, sípavým nadechnutím, jež znělo jako trhání papíru.
Všechny hlavy se rázem otočily k oltáři, oči dokořán, jak se před nimi odvíjelo nemožné. Prsty té ženy, které byly po celé dny ztuhlé a chladné, začaly zlehka bubnovat o látku a její rty se pootevřely, odhalujíc zuby, jež dávno ztratily svůj lesk. Pak promluvil hlas – tenký, vzdušný chropot, který jako by se prodrápával ven přímo z hrobu: „On… mě otrávil.“ Shromážděním otřáslo jednotné zalapání po dechu, kolektivní projev čistého, naprosto pudového strachu. Když ozvěna utichla, její ruka se prudce zvedla, divoce se třásla a natahovala se dál, dokud se jediný prst pevně neopřel o Eliasovo drahé sako.
Elias nevyklíkl. Neutekl. Místo toho si prostě jen povzdechl – zvukem hlubokého zklamání, který zaplnil náhlé vzduchoprázdno. Knězi vypadl z rukou breviář a jeho tupy dopad zazněl jako výstřel z pistole, ale Elias zůstal stát pevně jako přikovaný k podlaze. Sklonil se, obličej jen pár centimetrů od své ženy, a zašeptal něco tak tiše, že to mohla slyšet jen ona. Jakmile se mu do tváří vrátila barva a prvotní šok opadl, otočil se k vyděšeným přihlížejícím s výrazem, který se proměnil v masku unavené trpělivosti. „Trpěla vzácnou, dočasnou katalepsií, kterou vyvolala prudká reakce na její léky,“ oznámil pevným hlasem, v němž nebylo ani stopy po panice. „Jsem lékař a věděl jsem, že tato možnost existuje, proto jsem ji do rakve ukládal já sám. Měl jsem podezření, že lék, který jsem jí prve podal, vyvolal přesně tento stav.“
V místnosti dál panovalo hrobové ticho a napětí by se dalo krájet, ale bezprostřední hrůza začala vyprchávat, jakmile se lidé chopili logického vysvětlení. Natáhl ruku, jemně jí zavřel oči a pošeptal své ženě, která již znovu upadla do bezvědomí, poslední tiché slovo útěchy. Když se kupředu vrhli zdravotníci, aby poskytli pomoc, všem přítomným začalo docházet, že ona na něj neukazovala s obviněním, ale spíše se snažila zachytit jeho pulsu – nebo možná mířila přesně na místo, kde v její kapse ukryl protilék. Zachránil jí život dvakrát během jediné hodiny: nejprve tím, že rozpoznal chybnou diagnózu, která tuto krizi způsobila, a podruhé tím, že si zachoval chladnou hlavu, zatímco svět přihlížel tomu, jak čelí potenciálnímu zničení. Nebyl to příběh o vraždě, ale zázrak vědy, který zanechal smuteční hosty v úžasu nad tím, zda byli svědky konce jedné tragédie, nebo začátku života znovuzrozeného z tůně smrti.