V čekárně nemocnice by se atmosféra dala krájet, ale pro Thomase ta pravá noční můra propukala až uvnitř malé ordinace. Přes tlusté skleněné dveře sledoval svou sedmiletou dcerku Lily, jak nehybně sedí na židli. Skláněl se nad ní kluk, kterému nemohlo být víc než šestnáct, v seprané mikině s kapucí a s podivným kovovým přístrojem v ruce, z něhož pulzovalo slabé, jantarové světlo. Mladík se nakláněl nebezpečně blízko a mířil tím paprskem přímo do Lilyiných široce rozevřených, nemrkajících očí. Thomasovi bušilo srdce až v krku. Pud sebezáchovy a čirý teror převzaly kontrolu a vymazaly jakoukoli racionální myšlenku.
Celou svou vahou se opřel do dveří, které se s ohlušujícím rány rozletěly. „Okamžitě od ní vypadni!“ zařval Thomas a v hlase se mu mísilo zoufalství vyděšeného otce, když se vrhl vpřed, aby vetřelce srazil k zemi. Byl skálopevně přesvědčen, že ten cizinec jeho holčičku nadobro oslepuje a provádí tu nějaké zvrácené zvěrstvo. Kluk sebou cukl, ale přístroj nepustil; místo toho se pevně rozkročil a zaštítil Lily vlastním tělem. Když ho Thomas popadl za rameno a smýkl jím stranou, teenagerovi vyhrkly do očí slzy.
„Prosím, ještě pět vteřin! Úpěnlivě vás prosím, nechte mě to dokončit!“ vykřikl kluk, hlas se mu třásl, ale čišelo z něj neoblomné odhodlání. Thomas na zlomek sekundy ztuhl, ruku stále křečovitě zaklesnutou do chlapcovy mikiny. V tom zběsilém žadonění nebyla ani špetka zášti, jen spalující, vyčerpávající naléhavost. Lily za nimi seděla naprosto klidně, jako v tranzu, a okolní chaos jako by vůbec nevnímala. Navzdory všem ochranitelským instinktům, které mu křičely v hlavě, Thomas zaváhal. Povolil sevření právě tak akorát, aby mohl sledovat odpočítávání běžící na tom zvláštním aparátu.
S posledním klidným nádechem mladík přístroj naposledy sepnul. Vzduchem zavibrovalo tiché, hřejivé bzučení a Lilyinu tvář zalil jemný záblesk modrého světla, než udělátko definitivně zhaslo. Kluk se vyčerpáním zhroutil pozpátku do křesla, těžce oddechoval a celý se třásl. Thomas se okamžitě otočil, padl na kolena, vzal Lilyinu tvář do dlaní a se staženým hrdlem se připravoval na nejhorší. „Lily, podívej se na mě, vidíš mě?“ šeptal zmateně.
Lily dvakrát zamrkala a ten skelný, nepřítomný pohled, který už měsíce děsil její lékaře, náhle vyprchal. Podívala se Thomasovi přímo do očí a její zrak byl ostřejší a jasnější než kdy dřív. Poslední rok jí totiž vzácné degenerativní onemocnění pomalu kradlo zrak a moderní medicína si s ním nevěděla rady. Teď však byla matná šedivost v jejích zorničkách pryč a vystřídala ji živá, zdravá jiskra. Široce se usmála a objala svého zkoprnělého tátu. „Tati, já vidím ty hodiny na zdi,“ zašeptala šťastně. Thomas na ni třeštil oči v naprostém úžasu, po tvářích mu stékaly slzy a v tu chvíli mu to došlo – ten záhadný kluk nechtěl jeho dceři ublížit. Právě jí potají daroval zázrak.