Všechno to začalo ve chvíli, kdy byl v uzavřené psychiatrické klinice, kde jsou pacienti pod nepřetržitým dohledem, zjištěn první případ těhotenství. Zdravotnický personál to zpočátku považoval za chybu v anamnéze nebo za velmi vzácnou výjimku, ale brzy se ukázalo, že situace je mnohem vážnější. Pacientky s těžkými diagnózami, které nebyly ani fyzicky ani právně schopné stát se matkami, začaly jedna po druhé otěhotnět. Samy se uzavíraly do sebe a o celé věci odmítaly mluvit, zatímco záznamy návštěv, směny personálu i bezpečnostní kamery neukazovaly žádné porušení pravidel.
S rozšiřujícím se šepotem o tomto záhadném skandálu začal na zaměstnance kliniky doléhat obrovský tlak. Všichni byli podrobováni výslechům, interním kontrolám i psychologickým testům. Podezření se na čas soustředilo na jednoho pracovníka, ale ten byl nakonec očištěn, protože měl v daném období prokazatelně dovolenou. Právě tehdy začaly vedení znepokojovat podivné útržky slov od pacientek o „nočních procházkách“, „skryté nehlídané zahradě“ a „setkávání jako kdysi“. Lékaři se proto rozhodli nainstalovat skryté kamery do nejtemnějších částí zahrady, aby odhalili pravdu za těmito opakujícími se zmínkami.
Po instalaci kamer a rozsáhlém průzkumu areálu byl v odlehlé, málo používané části objeven starý kovový poklop ukrytý pod listím. Pod ním se nacházel tajný tunel, který nebyl veden v žádných oficiálních plánech a zřejmě pocházel ještě z předválečného období, vedoucí směrem k mužskému oddělení. Záznamy z kamer následně šokovaly celé vedení nemocnice: pacienti z obou oddělení se v noci tajně setkávali v tomto tunelu. Bez ohledu na své diagnózy i možné následky se k sobě neřízeně vraceli a scházeli.
Po odhalení tohoto skandálu vedení kliniky radikálně zpřísnilo bezpečnostní opatření. Tajný tunel byl trvale zalit betonem a přístup do zahrady výrazně omezen. Kontakt mezi mužským a ženským oddělením byl téměř úplně přerušen a setkání byla povolována jen výjimečně, pod přísným dohledem personálu a na základě lékařského doporučení. Těhotné pacientky byly převedeny do specializované péče, rehabilitačních zařízení nebo do opatrování rodinných příslušníků či sociálních služeb.
Po úniku celé události do médií se veřejnost rozdělila na dva tábory. Jedni obviňovali vedení kliniky z těžkého zanedbání a selhání kontroly, druzí naopak tvrdili, že pacientkám byla upírána základní lidská práva a možnost normálního života. Nemocnice po této krizi zavedla maximální bezpečnostní režim a zároveň začala vytvářet nové terapeutické programy, které měly lépe vyvažovat ochranu i psychické potřeby pacientů. Celý případ se stal mrazivou připomínkou toho, že i za nejpřísnějšími zdmi psychiatrických zařízení dál tiše pulzuje složitý a nezastavitelný lidský život.