Déšť už ustal, ale zanechal po sobě zrádnou krajinu z hustého, studeného bahna, které pohlcovalo vše, čeho se dotklo. Pro Arthura, muže zvyklého na bohatství a vliv, se svět náhle zúžil na okruh jeho motorového invalidního vozíku, který byl nyní beznadějně uvězněn. Kola se bezmocně protáčela a s každým zoufalým pohybem joysticku se jen hlouběji zarývala do hnědé břečky. Elegantně oblečení chodci spěchali kolem, vrhali podrážděné či znechucené pohledy a hned odvraceli oči, aby ochránili své dokonalé kabáty a drahé boty před rozstřikující se špínou. Pro ně byl jen nepohodlnou překážkou v jinak nepříjemném odpoledni. Arthur cítil, jak mu v hrudi tuhne chladná hrůza, když si uvědomil, že všechny jeho peníze mu v okamžiku skutečné nouze nemohou koupit ani jedinou pomocnou ruku.
Pak bylo to tíživé ticho lhostejnosti přerušeno tichým čvachtáním kroků. Na chodník vstoupila drobná, křehká postava a vkročila do ledové břečky. Byla to mladá bezdomovkyně, v příliš velké, potrhané bundě a se tváří špinavou od sazí. Beze slova se zastavila, zout si své sešlapané, promočené boty a opatrně je položila na suchý beton. Bosá vkročila do bodavého, ledového bahna, přičemž jí prsty okamžitě ztuhly šokem z mrazu. Postavila se za těžký kovový rám vozíku, opřela se do něj celou vahou a začala tlačit.
Obrovská tíha vozíku a sání bahna proměnily každý centimetr v nesmírný boj. Arthur slyšel přerývaný dech dítěte za sebou, přerušovaný tlumenými, potlačovanými vzlyky, jak jí mrazivé bahno a skryté kamínky poranily bosá chodidla. Přesto se nevzdávala, zarývala paty do země a napínala se s tichou, zuřivou odhodlaností, která zahanbovala každého dospělého, jenž kolem prošel. S posledním, bolestivým záběrem se kola konečně vyprostila z hluboké koleje a vyjela na pevný, čistý chodník. Ztěžka dýchajíc se dívka třásla zimou a otírala si čelo roztřesenou, od bahna špinavou rukou.
Arthur vydechl vzduch, který měl pocit, že zadržoval celou věčnost. Sáhl do kapsy kabátu pro peněženku, aby nabídl odměnu, která by tomuto chudému dítěti změnila život, a otočil vozík, aby pohlédl na svou zachránkyni. Slova vděku mu však zemřela v hrdle. Ztuhl, dech se mu zadrhl, když se zahleděl do jejích širokých, vyděšených očí. Drahá kožená peněženka mu vypadla z necitlivých prstů a bez povšimnutí dopadla na zem.
Špína na její tváři nedokázala skrýt jemné křivky její čelisti, ani roky strádání nedokázaly zastřít zvláštní, pronikavou jasnost jejího pohledu. Pět mučivých let Arthur hleděl na zarámovanou fotografii na svém stole a modlil se za zázrak, o němž policie tvrdila, že nikdy nepřijde. A teď, když se díval na třesoucí se dívku před sebou, bolestivá prázdnota v jeho srdci v jediném okamžiku zmizela. Díval se na svou zmizelou dceru, Lily. Slzy mu zamlžily zrak, když k ní natáhl roztřesené ruce a zlomeným šepotem vyslovil její jméno. Lily zamrkala, v jejích očích se objevilo poznání, a vrhla se do otcova objetí, na chvíli zapomněla na mrazivé bahno, zatímco se po letech znovu, úplně a definitivně shledali.