Nemocniční čekárna byla naplněná napětím, ale pro Thomase se skutečná noční můra odehrávala v malé vyšetřovací místnosti. Skrze těžké sklo dveří viděl svou sedmiletou dceru Lily, jak sedí naprosto nehybně na židli. Nad ní stál chlapec, kterému nemohlo být víc než šestnáct, v opraném mikinovém svetru a s podivným kovovým přístrojem, který pulzoval slabým jantarovým světlem. Chlapec se k Lily neuvěřitelně nakláněl a mířil tím světlem přímo do jejích široce otevřených, nehybných očí. Thomasovi prudce bušilo srdce. Instinkt a čirý děs převzaly kontrolu a smetly veškeré racionální myšlení.
Vrhl se do dveří a s ohlušující ranou vpadl do místnosti. „Pryč od ní!“ zařval Thomas, hlas se mu lámal zoufalstvím otce, zatímco se vrhl vpřed, aby útočníka srazil k zemi. Byl přesvědčený, že ten cizinec jeho malou dceru oslepuje nebo jí jinak ubližuje. Chlapec ucukl, ale přístroj nepustil; místo toho se zapřel nohama a vlastním tělem Lily chránil. V očích se mu objevily slzy, když ho Thomas popadl za rameno a strhl ho stranou.
„Prosím, jen pět vteřin! Přísahám, nech mě to dokončit!“ vykřikl chlapec, hlas se mu třásl, ale zároveň v něm byla zoufalá odhodlanost. Thomas na okamžik ztuhl, ruku stále sevřenou na jeho bundě. V jeho hlase nebyla žádná zlomyslnost, jen vyčerpávající, naléhavá prosba. Lily seděla za nimi naprosto klidně, jako by byla v transu, a chaos kolem ní ji vůbec nerušil. Proti všem ochranitelským instinktům, které v něm křičely, Thomas zaváhal. Povolil sevření jen o trochu a pohlédl na odpočítávání na podivném přístroji.
S posledním klidným nádechem chlapec zařízení ještě jednou aktivoval. Tichý, teplý tón zaplnil vzduch a jemný záblesk modrého světla ozářil Lilyinu tvář, než přístroj zcela zhasl. Chlapec se vyčerpaně zhroutil do židle a celý se třásl. Thomas okamžitě klesl na kolena k Lily a sevřel její tvář v dlaních, srdce mu divoce bušilo, připravené na nejhorší. „Lily, podívej se na mě, vidíš mě?“ zašeptal zoufale.
Lily dvakrát zamrkala a její dříve rozostřený, prázdný pohled, který lékaře měsíce děsil, se náhle vytratil. Podívala se přímo otci do očí — ostře, jasně, poprvé po dlouhé době. Celý rok jí vzácná degenerativní nemoc pomalu brala zrak a nechávala lékaře bez odpovědí. Teď však byla mlha v jejích očích pryč a nahradil ji živý, zdravý jas. Usmála se a natáhla ruce k ohromenému otci. „Vidím hodiny na zdi, tati,“ zašeptala radostně. Thomas na ni nevěřícně zíral, zatímco mu po tváři tekly slzy — konečně pochopil, že ten záhadný chlapec se jeho dceři nesnažil ublížit, ale právě jí daroval zázrak.