Poté, co si při pádu zlomila ruku, Hope brzy zjistila, že starat se o jejich pětiměsíční dvojčata jen jednou rukou je mnohem náročnější, než si dokázala představit. Její manžel Derek odmítal doma jakkoli pomáhat. Její prosby ignoroval a trval na tom, že péče o děti je její povinnost, zatímco on se stará o placení účtů. Hope byla naprosto vyčerpaná, bez jakékoli podpory a na pokraji svých sil, a proto sestavila pro Dereka každodenní plán pomoci. Ten však bez váhání odmítl. Když si Hope uvědomila, že se sama nedokáže o dvojčata bezpečně postarat, aniž by riskovala další zranění, sbalila syny Milese a Luka a odstěhovala se k matce Noelle, aby se mohla zotavit.
Derek zuřil, že odešla, a obvinil ji, že mu bere děti a před vlastní rodinou ho ztrapňuje. Když ho však jeho vlastní matka konfrontovala kvůli tomu, jak málo Hope podporoval, byl Derek nucen čelit nepříjemné pravdě o svém sobeckém chování. Když Hope navštívil u její matky, nakonec přiznal, že za jeho nepřátelským postojem se skrýval pocit bezmoci a nejistoty, protože vůbec nevěděl, jak se o své syny postarat. Hope místo toho, aby všechno převzala a vyřešila za něj, Derekovi jasně řekla, že se musí začít starat o děti sám a převzít iniciativu, aniž by se k ní choval jako ke své nadřízené.
Rozhodnutý získat svou rodinu zpět si Derek začal opravdu dávat záležet. Začal chodit z práce včas, objednával děti k lékaři a naučil se každého syna zvlášť uklidnit, když plakal. Postupně začal chápat, jak obrovskou zátěž Hope každý den nesla, a uvědomil si, kolik toho jako otec ještě musí dohnat. Hope mu dovolila dělat chyby a učit se z nich, zároveň však zůstala pevná ve svém rozhodnutí, že už nikdy nebude obětovat vlastní zdraví a pohodu jen proto, aby vyvažovala jeho nečinnost.
O tři týdny později, když se Hopenina ruka začala hojit, se s chlapci vrátila domů. Část svého oblečení však nechala u matky. Derekovi vysvětlila, že se učí znovu důvěřovat sama sobě a že už nikdy nedovolí, aby ji někdo dostal do stavu, kdy se úplně zhroutí. Skutečná změna se ukázala jedné noci, když se Miles rozplakal a Derek okamžitě vyskočil z postele, aby ho utišil. Poznal totiž charakteristický tón unaveného pláče svého syna ještě dřív, než Hope vůbec stačila vstát.
Když Hope seděla s hrnkem teplého čaje a sledovala svého manžela, jak se stará o jejich syna, uvědomila si, že být dobrou matkou neznamená nést každou povinnost sama, dokud se člověk nezhroutí. Pochopila, že skutečné partnerství vyžaduje dva rodiče, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu, a že otcové by neměli být nuceni žádat o povolení, aby se starali o vlastní děti. Hope hleděla do budoucnosti s opatrným optimismem a věděla, že jejich domov konečně stojí na zdravějších a vyváženějších základech.