Veronice dorazila textová zpráva od jejího exmanžela Maxe, v níž ji žádal, aby se spolu s jejich dvěma dcerami zúčastnila jeho nadcházející svatby s Claire. Součástí zprávy byla poznámka, že má zajištěné místo i pro doprovod, s uštěpačnou poznámkou, že si stejně nemá s kým vyrazit. Poté, co jejich třináctileté manželství skončilo ve chvíli, kdy ji Max vyměnil za svoji osobní trenérku, se Veronica rozhodla dorazit po boku svého kolegy z práce Edwarda, který měl pomoci s dozorem nad dětmi.
V den obřadu dorazil Edward k Veronice domů a v kufru auta vezl velkou zamčenou krabici. Jakmile vstoupili do svatebního sálu – prozářeného křišťálovými lustry, s květinovými aranžemi a sněhobílými ubrusy – Max k nim přistoupil a ironicky se zeptal, zda Veronica Edwardovi za roli garde zaplatila. Edward na nic nečekal, odběhl k autu a s krabicí v rukou zamířil zpět do hlavního sálu.
Edward položil box na stůl a vyzval Maxe, aby rozlepil horní chlopně. Max sáhl dovnitř a vytáhl obří pánské kalhoty; Edward přítomným vysvětlil, že jde o jeho vlastní oblečení z doby před lety, než od základů překopal svůj životní styl a fyzické návyky. Před zraky hostů pak pronesl, že vnější schránka ani váha rozhodně neurčují skutečnou hodnotu člověka.
Tato nečekaná lekce přiměla Claire, aby si Maxe podala a konfrontovala ho s tím, jak se dříve o Veroničině vzhledu vyjadřoval. Max nechal obří kalhoty ležet na stole a zbaven slov sledoval Claire, zatímco Edward oděv uložil zpět do krabice s úmyslem věnovat ho na charitu.
Veronica shromáždila obě dcery, usadila je do autosedaček a chystala se k odjezdu. Než nastartovala motor, zadívala se na svůj odraz v tmavém bočním okénku vozu a soustředila se výhradně na vlastní vnitřní sílu namísto cizích soudů.