O třicet let později Emily v místní kavárně nedaleko staveniště nešťastnou náhodou rozlila kávu. Na pomoc jí přispěchal dělník v modrém pracovním oblečení a zástěře, ve kterém okamžitě poznala Marcuse. Při dalších návštěvách jí Marcus vyprávěl, že po střední škole odložil vlastní plány, aby se mohl starat o nemocnou matku. Přijal několik fyzicky náročných zaměstnání, dokud mu zranění kolena neomezilo pohyblivost a nepodkopalo jeho finanční jistotu.
Emily si uvědomila, že Marcus díky vlastním zkušenostem dobře rozumí tělesným omezením, a nabídla mu placenou pozici poradce v jednom z projektů své architektonické kanceláře – při výstavbě bezbariérového komunitního centra pro volný čas. Marcus přinášel na plánovací schůzky cenné postřehy a upozorňoval na nedostatky v přístupnosti budovy, například na nevhodné umístění bočních ramp v blízkosti zásobovacích prostor.
Emily navíc Marcuse doporučila lékařskému specialistovi, který mu pomohl s léčbou poraněného kolena. Díky fyzioterapii se jeho bolest zmírnila a pohyblivost se zlepšila.
Marcus nakonec získal stálé zaměstnání v novém komunitním centru, kde školil trenéry a pomáhal mladým lidem zotavujícím se ze zranění. Mezitím si s Emily znovu našli cestu k sobě a navázali partnerský vztah.