Když se posadili ke kuchyňskému stolu, tchyně vysvětlila, proč se tak dlouho neozývala, a předala mu obálku, kterou Mary napsala ještě před porodem. Odhalila mu také podrobnosti z dceřina dětství, zejména okolnosti smrti jejího otce, a vysvětlila, jak nedorozumění spojená se zármutkem v jejích dětských letech v Mary postupně vypěstovala hluboké a dlouhodobé obavy. V ručně psaném dopise Mary výslovně žádala svého manžela, aby si nedával za vinu, jak porod dopadl. Přála si také, aby jejich dvojčátka vyrůstala s vědomím, že si je jejich maminka z celého srdce přála.
Dopis odhalil, jak hluboce Mary svému manželovi důvěřovala, a jasně ukázal, že rozhodnutí učiněné během porodu padlo s její plnou důvěrou v něj. Když muž dočetl poslední řádky, zeptal se tchyně, proč se celé tři měsíce držela stranou. Zároveň jí připomněl, jak důležitá je její přítomnost pro obě novorozené holčičky. Žena přiznala, že se od rodiny stáhla, a nesměle požádala, zda by si mohla alespoň jedno z vnoučat pochovat v dětském pokoji.
Od té chvíle začala tchyně docházet každý den a pomáhala s péčí o děti. Myla kojenecké lahve, učila se jejich krmnému režimu a pomáhala zavádět pravidelný rytmus spánku. Při návštěvách s sebou přinášela stará fotoalba plná vzpomínek na Maryino dětství. Na fotografiích byla Mary například zachycena, jak sedí otci na ramenou nebo slaví narozeniny s papírovou čepičkou na hlavě.
Po těchto upřímných rozhovorech vytáhl otec Maryin svetr z tašky, kterou si přinesl z nemocnice, a položil ho spolu s fotoalbem na polici vedle dětských postýlek. Zavedl si pravidelný zvyk vyprávět dvojčátkům o jejich mamince a přitom zvládat každodenní krmení i večerní uspávání. Velkou oporou mu přitom byly pravidelné návštěvy jejich babičky.