Jakmile odjeli, podepsala nájemní smlouvu na zařízený jednopokojový byt poblíž svého pracoviště a založila si vlastní bankovní účet. S pomocí kamarádky Denise a stěhovacího vozu si sbalila osobní oblečení, knihy, právní dokumenty, psací stůl, rodinné fotografie v rámečcích a jednu židli. Ostatní společné vybavení domácnosti nechala nedotčené. Když se Eric a Nigel vrátili z rybaření, našli její kufr v předsíni a všimli si, že některé kusy nábytku zmizely. Tehdy jim předala klíč od domu a odstěhovala se do svého nového bytu.
V následujících týdnech zůstali Eric a Nigel v domě sami a snažili se zvládat domácnost bez její pomoci. Nigel začal o víkendech navštěvovat matku v jejím jednopokojovém bytě, kde ho učila správně pečovat o prádlo – od kontroly štítků na oblečení přes třídění barevného prádla až po obsluhu pračky. Mezitím se Eric staral o pravidelné účty, nákupy potravin a plánování povinností. Přesto však nepomohl Nigelovi s přípravou školní prezentace z dějepisu, která měla pevně stanovený termín odevzdání. Kvůli tomu chlapec nestihl prezentaci včas odeslat elektronicky.
O něco později se Nigelovi poprvé podařilo samostatně vyprat školní uniformu a pověsit ji na šňůru, aby uschla. Jako důkaz si vyfotografoval pověšené oblečení. Později se širší rodina sešla u nedělního oběda, během něhož Eric vyjádřil svou nespokojenost s odloučením. To přimělo Nigela, aby podrobně popsal, co se stalo onoho dne, kdy odjeli na ryby, a otevřeně poukázal na to, že doma nikdo nechtěl pomáhat s domácími pracemi.
O tři měsíce později zahájili právníci formální řízení o rozluce, jehož cílem bylo rozdělit společný majetek a stanovit harmonogram péče o syna. Nigel si postupně zvykl rozdělovat svůj čas mezi oba domovy. Zároveň se začal učit připravovat si vlastní jídlo, včetně těstovinových pokrmů, a po vaření si sám umýval nádobí i uklízel kuchyň.