Policie však nepřijela Samiru zatknout. Jejím úkolem bylo oficiálně uzavřít dávný, nikdy nedořešený případ krádeže, z níž ji její zesnulý otec obvinil krátce po jejím útěku. Hassan před časem zjistil, že oznámení stále figuruje v policejních záznamech, a společně s Leilou a právníkem zařídil, aby mohl být případ v Samiřině přítomnosti definitivně uzavřen. Dopis, který jí zanechala matka s pokynem otevřít jej teprve po návratu domů, navíc odhalil dlouho skrývané tajemství. Hassan o jejím plánovaném útěku věděl už před čtyřiceti lety. Když pochopil, že je Samira do manželství nucena, tajně zaplatil zbývající část ceny její letenky, aby jí umožnil odjet.
Přestože jí Hassan tehdy pomohl získat svobodu, nezastíral svou vlastní odpovědnost za to, že původně souhlasil se sňatkem proti její vůli. Upřímně se jí omluvil a Samira díky tomu konečně dokázala uzavřít bolestnou kapitolu svého života. Všechny potřebné právní dokumenty byly podepsány a případ byl úředně odložen, takže proti ní již neexistovalo žádné nevyřešené obvinění. Když potom vystoupala do patra a vstoupila do svého někdejšího pokoje, objevila tam svatební šaty, které si nikdy neoblékla. Vedle nich ležel poslední matčin vzkaz, v němž ji ujistila, že rozhodnutí odejít bylo správné.
Samira se po letech znovu sblížila se svou sestrou a v Maroku strávila celé tři týdny. Navštívila hroby rodičů, obnovila zpřetrhané rodinné vazby a postupně se smiřovala se svou minulostí. Poté se vrátila do Chicaga, kde na ni čekal její dosavadní život i práce zdravotní sestry. Když o celé cestě přemýšlela, pochopila skutečný význam matčiných dávných slov. Její naléhání, aby odešla, nikdy neznamenalo, že se nesmí vrátit. Matka jí tím chtěla dát příležitost vyrůst ve svobodnou, samostatnou ženu, která bude o svém osudu rozhodovat sama.