Když Adrian poprvé spatřil Isabellu, byla považována za jednu z nejkrásnějších žen v celém království.
Na královských plesech se muži předháněli, kdo s ní bude smět tančit, a zámožné rodiny snily o tom, že se jednou provdá za některého z jejich synů. Měla štíhlý pas, dlouhé splývavé vlasy a natolik okouzlující tvář, že ji dvorní malíři neustále prosili, aby jim dovolila namalovat její portrét.
Isabella si však vybrala Adriana.
Během prvních let manželství ji císař bezmezně zbožňoval. Na všech dvorských slavnostech sedávali bok po boku, tančili výhradně jeden s druhým a Adrian nikdy nevynechal příležitost pochlubit se, že si vzal nejkrásnější ženu v království.
Všechno se ale změnilo poté, co Isabella porodila jejich syna.
Těhotenství pro ni bylo nesmírně náročné a při porodu málem přišla o život. Několik týdnů se sotva dokázala zvednout z postele. Když se postupně začala zotavovat, její hmotnost začala znepokojivě rychle stoupat.
Zpočátku všichni věřili, že se její tělo časem vrátí do původního stavu. Jenže měsíce ubíhaly a Isabella přibírala dál. Její tělo bylo silně oteklé, neustále jí bylo nesnesitelné horko a i po krátké procházce měla obličej zalitý potem.
Nedokázala pochopit, co se s ní děje. Jedla jen velmi málo, každý den se procházela palácovými zahradami a svědomitě dodržovala veškerá doporučení císařských lékařů. Přesto nic nepomáhalo.
Adrianova někdejší láska se mezitím pomalu měnila v odpor.
Při společných jídlech si začal sedat co nejdál od Isabelly. Kdykoli se náhodou dotkla jeho ruky, okamžitě ucukl. Někdy si dokonce demonstrativně přikládal kapesník k nosu, aby si jeho reakce všimli i ostatní hosté.
„Zase se potíš,“ prohlásil jednou hlasitě před desítkami dvořanů. „To je opravdu tak těžké se o sebe trochu starat?“
Isabelle se tváře rozpálily studem, ale neřekla ani slovo.
Adrian si dobře uvědomoval, že rozvod s císařovnou by vyvolal obrovský skandál, zvlášť když už mu porodila následníka trůnu. Proto vymyslel krutý plán. Chtěl jí život v paláci znepříjemnit natolik, aby ho nakonec sama prosila, že smí odejít.
A tak začalo její veřejné ponižování.
Každé ráno sluhové přinesli do velkého sálu obrovskou měděnou káď naplněnou teplou vodou. Dvořané, stráže i dvorní dámy se shromáždili, aby přihlíželi potupnému představení.
Potom před ně přivedli Isabellu.
„Tak se pěkně umyj,“ přikázal jí Adrian posměšným hlasem. „Ať všichni vidí, že alespoň víš, k čemu slouží voda.“
Občas se rozesmál a dodal:
„I prase se musí pořádně vydrhnout, když se tolik potí!“
Někteří dvořané skláněli hlavy, protože se za to, čeho byli svědky, styděli. Jiní se smáli spolu s císařem, neboť se báli postavit proti jeho vůli.
Isabella všechno snášela mlčky.
Každé ráno přistoupila ke kádi, před desítkami přihlížejících se umyla, osušila si obličej a beze slova odešla.
Tento nelítostný rituál trval celé týdny.
Jednoho rána se však všechno obrátilo naruby.
Když před ni sluhové znovu postavili měděnou nádobu, Isabella udělala něco, co nikdo nečekal. Místo aby se začala umývat, chvíli upřeně hleděla na hladinu vody. Potom pozvedla oči k manželovi a usmála se.
„Dnes bych to, Vaše Veličenstvo, ráda udělala opravdu důkladně.“
Adrian se samolibě ušklíbl. Byl přesvědčený, že jeho žena konečně přijala své ponižující postavení.
„Konečně ses poučila,“ odpověděl spokojeně.
Jenže Isabella měla v úmyslu něco úplně jiného.
Požádala služebnictvo, aby jí přineslo několik čistých bílých ručníků. Jeden z nich vzala a pečlivě si jím otřela obličej, krk i ruce.
Během několika vteřin se na bílé látce začaly objevovat podivné tmavě modré skvrny.
Smích okamžitě utichl.
Velkým sálem se rozhostilo tíživé ticho. Isabella vytáhla z kapsy malou skleněnou lahvičku a na potřísněný ručník nakapala několik kapek tekutiny.
Přímo před očima přítomných se modré skvrny změnily v téměř černé.
Císařský lékař náhle zbledl jako stěna a přispěchal k ní.
„Kde jste to vzala?“ vyhrkl.
„Z vlastní kůže,“ odpověděla Isabella s naprostým klidem.
Ve skutečnosti si Isabella už před několika týdny všimla něčeho zvláštního. Pokaždé, když se ráno umyla, začalo jí být příšerně špatně. Tělem jí prostupovalo nesnesitelné horko, otoky se zhoršovaly a srdce jí zběsile bušilo.
Pojala podezření, že něco není v pořádku, a proto tajně vyhledala jednoho starého lékaře, kterého požádala, aby prozkoumal vodu používanou při její koupeli.
To, co odhalil, bylo děsivé.
Voda obsahovala vzácnou chemickou látku, která dokázala pronikat do těla přes pokožku. Ve vysokých dávkách mohla narušovat přirozené tělesné procesy a způsobovat otoky, nadměrné pocení i další závažné zdravotní potíže.
To nejotřesnější odhalení však mělo teprve přijít.
Kontaminovanou vodou se Isabella koupala už dávno předtím, než ji Adrian začal veřejně ponižovat. Stejnou látku jí totiž služebnictvo přidávalo do koupele každé ráno už od narození jejich syna.
„Kdo za tím stojí?“ zařval Adrian.
Isabella neodpověděla. Pouze obrátila pohled k vrchnímu palácovému sluhovi.
Sluha, který se nekontrolovatelně třásl, vystoupil před shromážděné a předložil účetní knihu císařského dvora.
Na objednávkách k nákupu nebezpečné látky byl podpis samotného císaře.
Adrian zůstal stát jako zkamenělý.
Před několika měsíci totiž přikázal palácovému lékárníkovi, aby do Isabelliny koupele přidával drahou vonnou směs, protože už nedokázal snášet to, co sám označoval za její odporný zápach.
Lékárník ho opakovaně varoval, že jde o mimořádně koncentrovaný přípravek, který se smí používat pouze v nepatrném množství a jen ve velmi rozlehlých koupacích bazénech.
Adrian však všechna varování ignoroval a nařídil služebnictvu, aby používalo dávky mnohonásobně převyšující doporučené množství.
Teprve nyní, před zraky celého císařského dvora, mu konečně došla děsivá pravda.
Žena, které se vysmíval, kterou bezcitně ponižoval a kterou obviňoval z proměny jejího vzhledu, ve skutečnosti trpěla následkem látky, jejíž používání sám přikázal.
Jeho vlastní krutost se nakonec obrátila proti němu a celý císařský dvůr právě přihlížel začátku jeho pádu.