Myslela jsem si, že největší zradou bylo, když mě rodina nechala samotnou v den mého vítězství nad rakovinou. Skutečná bolest však přišla až ve chvíli, kdy jsem se chystala odejít domů. Doktor Harris za mnou spěšně přišel a předal mi právní dokument. S těžkým srdcem přiznal, že moje matka požádala nemocniční personál, aby přede mnou zatajil strašlivou pravdu: můj otec před více než měsícem náhle zemřel na plicní embolii a rodina ho už dávno pohřbila beze mě. Naprosto zdrcená jsem okamžitě odjela k matce domů. K mému překvapení mě tam čekal slavnostně vyzdobený pokoj a celá rodina připravená oslavit mé uzdravení. Jakmile jsem vytáhla dokument a požadovala vysvětlení, v místnosti zavládlo hrobové ticho. Máma tvrdila, že mi pravdu neřekla jen proto, aby neohrozila můj křehký zdravotní stav. Sourozenci přiznali, že pouze respektovali její rozhodnutí. Zatímco jsem tedy celé týdny nechávala tátovi hlasové zprávy a těšila se, až ho znovu obejmu, on už ležel v hrobě. A já jsem přišla dokonce i o možnost se s ním naposledy rozloučit.
Den poté, co jsem se dozvěděla pravdu, jsem navštívila otcův hrob. Přinesla jsem mu malého dřevěného ptáčka, kterého pro mě vyřezal během mého pobytu v nemocnici. Na hřbitově jsem potkala jeho dlouholetého přítele Waltera. Když zjistil, že mě rodina ani nepozvala na pohřeb, nedokázal skrýt své rozhořčení. Potom se mě překvapivě zeptal, jestli mi máma už předala klíče od tátova venkovského domu. Walter mi vysvětlil, že nemovitost patřila výhradně mému otci a že si vždy představoval, jak si tam jednou zřídím svou vysněnou truhlářskou dílnu. Začala jsem tušit, že přede mnou matka skrývá ještě něco dalšího. Zavolala jsem proto panu Bennettovi, správci otcovy pozůstalosti. Ten mi potvrdil, že mi táta ve své závěti odkázal celý venkovský dům i s pozemkem, abych si tam mohla otevřít vlastní ateliér. Matka však závěť obdržela už před několika týdny a právníkovi nepravdivě tvrdila, že jsem natolik nemocná, že nejsem schopná řešit žádné právní záležitosti.
Rozzuřená jsem okamžitě vyrazila k venkovskému domu. To, co jsem tam spatřila, mě však šokovalo ještě víc. Moje sestra Paige stála uprostřed staveniště, obklopená dělníky, kteří dům přestavovali tak, aby se tam mohla nastěhovat se svou rodinou. Když jsem ji požádala o vysvětlení, tvrdila, že jí máma řekla, že si táta přál, aby dům získal ten, kdo ho nejvíce potřebuje. Krátce nato dorazila i matka a pokusila se své jednání obhájit. Přiznala, že o závěti věděla, ale podle ní si Paige zasloužila nemovitost víc, protože já už přece vlastní byt mám. V tu chvíli mi došlo, že přede mnou otcovo úmrtí nezatajila pouze kvůli mému zdraví. Využila mé nepřítomnosti, aby se Paige stihla v domě zabydlet dřív, než budu moct uplatnit svá dědická práva. Tentokrát jsem se však odmítla nechat odstrčit. Nařídila jsem dělníkům, aby okamžitě zastavili veškeré práce, otevřeně jsem rodinu konfrontovala s jejími lžemi a požadovala, aby všichni opustili můj pozemek.
O tři měsíce později bylo dědické řízení konečně právoplatně uzavřeno a já se nastěhovala do otcova venkovského domu, abych začala novou životní kapitolu. Paige se mnou přerušila veškerý kontakt a matčiny telefonáty jsem se rozhodla nezvedat. Můj bratr Dean si však postupně začal získávat zpět mou důvěru, když mi pomáhal opravit střechu staré kůlny. Jednoho dne jsem v dílně za skříní objevila nedokončený dřevěný stůl, na kterém táta pracoval krátce před svou smrtí. Několik následujících týdnů jsem věnovala tomu, abych jeho poslední dílo pečlivě dokončila. Do dřeva jsem vyryla nápis „Vyrobili Richard a Nora“ a vedle něj vyřezala malého ptáčka, stejného, jakého pro mě kdysi vytvořil táta. To, že jsem se konečně postavila vlastní rodině, samozřejmě nezmírnilo bolest ze ztráty otce, s nímž jsem se ani nemohla důstojně rozloučit. Naučilo mě to však stát na vlastních nohou, hájit svá práva a vybudovat si život, jaký si pro mě táta vždy přál.