Monika zavede Sansu do skromného domku a odemkne místnost, která ukrývá neobvyklou dílnu. Všude jsou nádoby s licí pryskyřicí, usušené okvětní lístky a pečlivě označené dřevěné krabičky nesoucí jména zesnulých. Monika vysvětlí, že po smrti vlastní dcery začala uchovávat květiny a drobné vzpomínkové předměty, aby rodinám, které prožívají podobnou ztrátu, pomohla uchovat něco hmatatelného po jejich blízkých. Přizná však, že si věci z hrobů brala bez svolení pozůstalých. Mezi připravenými památkami Sansa objeví svou ztracenou modrou stuhu a osobní vzkaz, který kdysi ukryla mezi květinami na Edwardově hrobě. Pohled na tyto předměty v ní znovu probudí bolest ze synovy smrti, ale také silný hněv.
Sansa trvá na tom, že Monika musí své pochybení napravit. Společně proto vrátí odnesené květiny na jejich původní místa a oznámí neoprávněné odebírání předmětů správě hřbitova. Přestože Sansa zpočátku nedokáže potlačit své rozhořčení, postupně pochopí, že Moničino jednání nevycházelo ze zlého úmyslu, ale z hlubokého smutku, který obě ženy důvěrně znají. Nakonec souhlasí, aby Monika dokončila památeční předmět z pryskyřice, do něhož vloží Edwardovu stuhu a osobní dopis. Stanoví si však jedinou nepřekročitelnou podmínku: Monika už nikdy nesmí odnášet květiny ani vzpomínkové předměty z cizích hrobů bez výslovného souhlasu rodin.
Po návratu domů Sansu znovu čeká kapající kuchyňský kohoutek. Tentokrát však místo bolestného přání, aby tu Edward stále byl a mohl ho opravit, jednoduše zavolá instalatéra. Tento zdánlivě bezvýznamný krok představuje první náznak toho, že se pomalu učí žít se svou ztrátou. Hotovou vzpomínkovou krabičku od Moniky postaví na kuchyňský parapet vedle čerstvé slunečnice. Potom se zadívá na fotografie Edwarda, na nichž se usmívá se svou oblíbenou bednou s nářadím. V tichu pokojného večera pocítí křehký, dosud neznámý klid. Bolest sice nezmizela, ale Sansa začíná nacházet nový způsob, jak uchovávat synovu památku a zároveň pokračovat ve vlastním životě.