Potetovaný neznámý muž v šatech Lociky vstoupil na naši školní slavnost bočním vchodem. Zavolala jsem policistu. Pak se k jeho sukni přitiskla dvě truchlící děvčátka a zoufale nás prosila, abychom ho neodváděli. Když si policista přečetl křivě vyšitý nápis na mužových zádech, pokynul mi, abych přišla blíž.
Po čtrnácti letech ve funkci ředitelky školy mě už máloco dokázalo vyvést z míry.
Tahle sobota však začala cupcaky a skončila přítomností policisty.
Lily a Rosie bylo sedm let.
Byla to jednovaječná dvojčata, přestože povahově se snad ani nemohla lišit víc.
Lily měla nejraději knížky a pečlivě ořezané tužky.
Rosie milovala třpytky, hlasitou hudbu a otázky, na které nikdo neznal odpověď.
Jejich maminka Jodie oběma dcerám dokonale rozuměla.
Kdykoli jsme ve škole potřebovali pomoc, ochotně se přihlásila jako dobrovolnice.
Z obyčejných zbytků látek dokázala ušít nádherné halloweenské kostýmy.
Nikdo z nás tehdy netušil, že jeden kostým už nikdy sama nedokončí.
Jednou v říjnu přišla obě děvčátka do školy převlečená za malé dráčky.
Jejich křídla se dokonce skutečně pohybovala.
Když jsem se Jodie zeptala, jak něco takového dokázala, rozesmála se.
„Stálo mě to tři zlomené jehly a pár opravdu pořádných nadávek.“
Taková Jodie prostě byla.
Vtipná.
Praktická a vynalézavá.
A téměř vždycky měla u sebe něco, co někdo jiný zapomněl přinést.
Šest týdnů před naší slavností podlehla rakovině.
Bylo jí pouhých čtyřiatřicet let.
Ještě pořád pro mě bylo těžké vyslovit ta slova nahlas.
Dvojčata zameškala téměř celý měsíc školy.
Když se konečně vrátila, Rosie se při ranním zapisování docházky rozplakala.
Lily seděla hned vedle ní.
Znovu a znovu svou sestru jemně poplácávala po rukávu.
„Mně nic není,“ opakovala Rosie tvrdohlavě.
Přitom se jí nikdo na nic neptal.
Lily jí podala kapesník.
Potom otevřela obě jejich čítanky.
Pozorovala jsem je ode dveří třídy.
Jodie své dcery celé roky vodila všude společně.
Teď se zdálo, že se obě bojí jedna druhou byť jen na okamžik pustit.
Všimla si toho i jejich učitelka.
„Lily se snaží o Rosie starat,“ svěřila se mi.
„Ale vždyť je jí samotné teprve sedm.“
Zařídili jsme jim potřebnou podporu, jenže smutek se žádným rozvrhem neřídí.
Některá rána se Rosie dokázala se spolužáky zase smát.
Jindy se rozplakala jen proto, že nemohla najít svou krabičku se svačinou.
Lily ve škole plakala jen zřídka.
A právě to mě znepokojovalo přinejmenším stejně.
Několik dní po jejich návratu za mnou přišla jejich třídní učitelka.
„Děvčata by chtěla mít na slavnosti stánek s cupcaky.“
Zvedla jsem oči od dokumentů.
„Obě dvě?“
Usmála se.
„Rosie trvá na růžové polevě.“
„A Lily?“
„Ta už si dělá starosti, jak bude správně vracet drobné.“
Rozesmála jsem se.
To na ně dokonale sedělo.
Jodie tomuto stánku vždy vládla jako skutečná královna cupcaků.
Dcery jí pokaždé vyrobily korunu z kartonu.
Minulý rok ji nosila k šatům Popelky.
Ve školním skladu jsem našla starou ceduli z jejího stánku.
KRÁLOVNA CUPCAKŮ.
Jeden roh byl ohnutý.
Opatrně jsem ho narovnala.
Potom jsem ceduli přidala k dekoracím připraveným na slavnost.
Doufala jsem, že děvčata budou mít radost, až ji znovu uvidí.
V deset hodin dopoledne už celá tělocvična voněla popcornem a sladkou polevou.
Děti nadšeně pobíhaly mezi jednotlivými stánky.
Lily u stolku s cupcaky pečlivě počítala papírové sáčky.
Rosie zatím znovu přeskládávala růžové dortíky.
„Vypadají nádherně,“ pochválila jsem je.
Rosie se rozzářila.
„Tatínek nám je pomáhal péct.“
„Opravdu?“
„První várku spálil.“
Lily okamžitě svraštila čelo.
„Rosie, nemusíš to přece vyprávět každému.“
„A proč ne?“
„Protože se opravdu moc snažil.“
Rosie se nad tím na chvíli zamyslela.
Pak se ke mně naklonila a zašeptala:
„Ta druhá várka je mnohem lepší.“
Koupila jsem si dva kousky.
Byly výborné.
Kolem jedenácté jsem kolem jejich stánku procházela znovu.
Rosie stála na špičkách.
Neustále vyhlížela ke dveřím tělocvičny.
„Čekáš na někoho?“ zeptala jsem se.
Přikývla.
„Na našeho pomocníka.“
„A kdo to je?“
Lily odpověděla dřív, než Rosie stačila promluvit.
„Někdo, kdo to slíbil.“
„Co slíbil?“
Rosie už otevírala ústa.
Ale Lily do ní jemně šťouchla.
„Je to překvapení.“
Usmála jsem se.
„Tak doufám, že vaše překvapení brzy dorazí.“
Rosie vážně přikývla.
„Říkal, že přijde.“
Prstíky přitom dál pevně svírala okraj ubrusu.
O několik okamžiků později mě paní Harrisová našla poblíž stánku s tombolou.
Tentokrát se vůbec neusmívala.
„Najala jste na slavnost nějakého baviče?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne. Proč se ptáte?“
„Je tu nějaký obrovský chlap převlečený za Lociku.“
Nevěřícně jsem na ni zůstala zírat.
„Za Lociku?“
„Fialové šaty, blond paruka, prostě úplně všechno.“
„Kde?“
„U stánku s cupcaky, který mají dvojčata.“
Rozhlédla jsem se po tělocvičně.
A skutečně jsem ho uviděla.
Vedle Lily a Rosie stál mohutný muž se širokými rameny.
Na sobě měl fialové princeznovské šaty.
Po zádech mu splývala dlouhá blond paruka.
Obě předloktí měl pokrytá tmavým tetováním.
Jeden rukáv mu končil o něco výš než druhý.
Žluté lemování šatů bylo místy poněkud křivé.
Právě rovnal cupcaky na podnos.
Rosie ukázala na něco poblíž jeho pasu.
Muž se sklonil, aby ji lépe slyšel.
Pak posunul jeden dortík přesně tam, kam si přála.
Lily mu podala další papírový sáček.
Přijal ho, aniž by přestal věnovat pozornost Rosie.
Obě děvčátka se v jeho společnosti zjevně cítila bezpečně.
Přesto jsem toho muže nepoznávala.
A paní Harrisová také ne.
„Zapsal se při příchodu?“ zeptala jsem se.
Paní Harrisová zavrtěla hlavou.
„Hlavním vchodem určitě nepřišel.“
Zeptala jsem se tedy u registračního stolku.
Nikdo si nepamatoval, že by takového návštěvníka zapisoval.
Jedna učitelka měla dojem, že ho zahlédla poblíž bočních dveří.
Tento vchod byl však vyhrazen pouze pro zásobování.
Rodiny měly přicházet hlavním vchodem.
Naše slavnost byla přístupná široké veřejnosti.
Každý dospělý návštěvník ale přesto musel mít návštěvnickou kartičku.
Po tělocvičně se navíc pohybovaly desítky dětí.
Nemohla jsem jen tak přehlížet neznámého člověka, jehož totožnost nikdo neověřil.
Zvlášť když stál tak blízko dvou zranitelných holčiček.
Znovu jsem se na něj zadívala.
Na jednom zápěstí měl trochu mouky.
Kolem druhého měl navlečenou růžovou gumičku do vlasů.
Upravil si blond paruku.
Pak se rozesmál něčemu, co Rosie právě řekla.
Na okamžik jsem zaváhala.
V jeho chování mi něco připadalo povědomé.
Jen jsem nedokázala přijít na to, co přesně.
Paní Harrisová sledovala můj pohled.
„Mám ho požádat, aby odešel?“
„Zatím ne.“
Venku právě jeden policista pomáhal řídit dopravu.
Požádala jsem paní Harrisovou, aby ho přivedla dovnitř.
„Nejdřív zjistíme, kdo to je.“
Přikývla a rychle odešla.
Muž mezitím dál pomáhal dvojčatům.
Jednomu zákazníkovi právě odpočítával drobné nazpět.
Pak nechtěně převrhl hromádku ubrousků.
Rosie se rozesmála.
On je začal sbírat s tak přehnaně vážným výrazem, až to bylo komické.
Lily narovnala ceduli s nápisem o cupcacích.
Pod stolem ležela stará kartonová koruna.
Všimla jsem si, že se na ni muž podíval.
Chvíli si ji prohlížel, ale ani se jí nedotkl.
Rosie ho potom zatahala za rukáv.
Znovu se k ní sklonil.
Napadlo mě, jestli nejde o rodinného přítele.
Možná o nějakého strýce.
Jenže učitelka děvčat se o žádném pozvaném účinkujícím nezmínila.
A v knize návštěv nebyl žádný odpovídající záznam.
Vydala jsem se blíž.
Než jsem však došla ke stánku, dorazil policista.
Působil klidně a profesionálně.
Vysvětlila jsem mu všechno, co jsme zjistili.
Přikývl.
„Požádám ho, aby mi ukázal doklad totožnosti, paní ředitelko.“
Společně jsme k muži přistoupili.
Právě pomáhal Lily zavřít krabičku s cupcaky.
„Promiňte, pane,“ oslovil ho policista.
Muž zvedl hlavu.
„Mohl byste se mnou prosím na okamžik pojít stranou?“
Jeho ruce se uprostřed skládání krabičky zastavily.
„Samozřejmě.“
Jenže k tomu už nedošlo.
Rosie náhle vykřikla.
„Ne! Prosím, neodvádějte ho!“
Pevně se chytila jeho fialové sukně.
Lily mu oběma rukama objala nohu.
„Slíbil to mamince!“ vzlykala.
Policista se okamžitě zastavil.
Rosie se rozplakala naplno.
„Slíbil jí to ještě předtím, než umřela!“
Muž si nemotorně dřepl.
Paruka mu sklouzla přes rameno.
„Rosie, zlatíčko, já nikam neodcházím.“
Holčička ho sevřela ještě pevněji.
„Vrátíš se?“
„Vždyť jsem přímo tady.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
Lily zabořila tvář do jeho kolena.
Ruku jsem stále měla položenou na deskách se seznamem návštěvníků.
Jejich maminka byla už šest týdnů mrtvá.
O jakém slibu to ty děti mluvily?
Muž se podíval na policistu.
„Dejte mi prosím chvilku.“
„Samozřejmě,“ odpověděl strážník.
Ustoupil o krok.
Muž jemně pohladil Rosie po vlasech.
Potom vzal Lily za ruku.
Ani jedna z holčiček ho nechtěla pustit.
Nedaleko se zastavilo několik rodičů, které přilákal rozruch.
Tiše jsem je požádala, aby rodině dopřáli trochu soukromí.
Paní Harrisová mezitím nasměrovala zákazníky od cupcaků k jinému stánku.
Muž dál k děvčatům konejšivě promlouval.
Nerozuměla jsem každému jeho slovu.
Rosie však postupně přestávala plakat.
Lily stále pevně svírala jeho šaty.
Muž se natočil trochu stranou, aby ji mohl utěšit.
Paruka mu přitom znovu sklouzla přes rameno.
Policista ustoupil ještě o kousek dál, aby jim nepřekážel.
Právě tehdy si všiml výšivky na zadní straně mužových šatů.
„Paní ředitelko,“ oslovil mě.
Otočila jsem se.
„Mohla byste se na tohle podívat?“
Ukázal na fialovou látku.
Přes mužova ramena se táhl široký pruh látky.
Byla na něm vyšitá slova.
Písmena nebyla úplně rovná.
Přesto se dala bez problémů přečíst.
KDYŽ TO NEZVLÁDNU JÁ, UDĚLÁ TO TATÍNEK.
Pod nápisem byly vyšité dvě malé korunky.
Na jedné stálo LILY.
Na druhé ROSIE.
Přečetla jsem si ta slova dvakrát.
Pak jsem se podívala na dvojčata.
A nakonec na muže.
Pomalu se ke mně otočil.
Když mu paruka sklouzla stranou, konečně jsem ho poznala.
„Roberte?“
Přikývl.
„Jsem jejich tatínek.“
Robertovo jméno jsem znala ze školních záznamů.
Po Jodiině pohřbu jsme spolu krátce mluvili.
Když si chodil pro dcery, většinou na ně čekal v autě.
Bez baseballové čepice jsem ho téměř nikdy neviděla.
Většinu školních akcí totiž vždycky vyřizovala Jodie.
Dlouhá paruka a výrazný divadelní make-up navíc dokonale zakryly jeho skutečné rysy.
Teď jsem ale poznala stejné unavené oči, které jsem viděla onoho odpoledne.
A také tu něhu, s jakou držel Rosie za ruku.
Spustila jsem desky se seznamem návštěvníků podél sukně.
„Moc mě to mrzí, Roberte. Měla jsem za vámi nejdřív přijít osobně.“
Podíval se na své dcery.
„Můžeme to prosím vyřešit v klidu?“
„Samozřejmě.“
Zkontrolovala jsem naše záznamy o kontaktních osobách pro případ nouze.
Jeho fotografie souhlasila.
Totožnost potvrdila také třídní učitelka dvojčat.
Robert nám vysvětlil, že přišel dveřmi určenými pro zásobování.
Nesl totiž podnosy s cupcaky a několik částí kostýmu.
Domníval se, že rodinní příslušníci, kteří při slavnosti dobrovolně pomáhají, mohou tento vchod používat.
„Měl jsem se samozřejmě zapsat,“ uznal.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Ale mohli jsme to vyřešit, aniž bychom děvčata takhle vyděsili.“
Policista přikývl.
„Tady už není co řešit.“
Robert se zapsal do návštěvní knihy.
Policista se vrátil ke svým povinnostem na parkovišti.
Nikdo nebyl zatčen.
A nikdo nemusel odejít.
Já jsem však stále nedokázala odtrhnout oči od těch šatů.
Žluté švy se klikatily po fialové látce.
Některé části byly ušité velmi pečlivě.
Jiné vypadaly, jako by je někdo narychlo opravoval.
Jeden šev byl dokonce prošitý dvakrát.
Robert si všiml, jak si jeho kostým prohlížím.
Rozpačitě se pousmál.
„Na profesionální práci to zrovna nevypadá.“
„Podle mě jsou ty šaty nádherné,“ řekla jsem.
Nezdálo se však, že by mi úplně věřil.
Rosie ho zatahala za rukáv.
„Tatínku, pověz paní Ellen o mamince.“
Robert se podíval na Lily.
Přikývla.

Potom obrátil pohled ke mně.
„Jodie začala tyhle šaty šít minulou zimu.“
Dotkl se žlutého lemování.
„Chtěla se letos převléknout za Lociku.“
Robert sevřel kousek žlutého lemu mezi prsty.
„Jenže potom byla příliš nemocná na to, aby je dokončila.“
Rosie se přitulila k jeho boku.
„Tak se tatínek musel naučit šít.“
Slabě se pousmál.
„Nebyla to zrovna moje nejslavnější chvíle.“
Lily ho okamžitě opravila.
„Ale rukávy se ti povedly.“
„Tedy,“ vložila se do toho Rosie, „jeden rukáv.“
Robert se rozesmál.
Pak jeho pohled znovu spočinul na výšivce.
„Tu část vyšila sama Jodie.“
Dotkl se obou malých korunek.
„Přidala je potom, co mě požádala, abych ji zastoupil.“
Palcem jemně přejel po křivě vyšitých písmenech.
„Chtěla, aby děvčata věděla, že někdo určitě přijde.“
Zadívala jsem se na nerovný žlutý šev.
„A zbytek jste dokončil vy?“
Robert přikývl.
„Až po její smrti.“
Prsty se mu sevřely kolem látky.
„Ze začátku jsem se nedokázal ani podívat do jejího košíku s šicími potřebami.“
Rosie se mezitím znovu začala zajímat o vystavené cupcaky.
Lily však zůstala těsně u tatínka.
Robert ztišil hlas.
„Pak děvčata objevila ty nedokončené části.“
Krátce se podíval na Lily.
„Zeptala se mě, jestli si ty šaty přesto obléknu.“
Lily k němu vzhlédla.
„Maminka říkala, že se to můžeš naučit.“
Robert sklopil oči ke křivě přišitému rukávu.
„Ano, to říkala.“
Odhrnul si paruku za ucho.
„První večer jsem zlomil jednu jehlu.“
„Dvě,“ opravila ho Lily.
„Dvě,“ přiznal s úsměvem.
„A ten šicí stroj vydával příšerné zvuky.“
„Protože jsi špatně navlékl nit,“ doplnila Rosie.
„Jak se ukázalo, na tom docela záleží.“
Tiše jsem se zasmála.
Robert se podíval na své šaty.
„Nakonec jsem si musel říct o pomoc.“
„Koho jste požádal?“
„Jedna sousedka mě seznámila s kostýmní výtvarnicí, která už byla v důchodu.“
Robert si uhladil látku přes koleno.
„Pomohla mi pochopit, jak pracovat se střihem.“
Potom se dotkl nerovného spodního lemu.
„Ale všechny tyhle chyby jsou moje vlastní práce.“
Následujících několik minut jsem tu rodinu jen tiše pozorovala.
Rosie podala tatínkovi cupcake.
Robert se do něj zakousl.
Trocha sladké polevy mu ulpěla v blond paruce.
Rosie se rozchichotala.
Lily se mu ji pokusila utřít.
Tím však všechno ještě zhoršila.
Robert vyprskl smíchy.
A na malý okamžik se s ním smály i obě jeho dcery.
Robert se snažil vykartáčovat polevu z paruky.
Rosie se smála a podávala mu další ubrousek.
Lily se natáhla, aby mu narovnala křivě sedící rukáv.
Znovu jsem se podívala na vyšitý vzkaz.
Zdálo se, že slib už byl splněn.
Robert skutečně přišel.
Oblékl si ty šaty.
A pomohl dcerám prodávat cupcaky.
Vtom ho však Lily zatahala za rukáv.
„Tatínku, ještě jsi neudělal to, co dělávala maminka.“
Robertova ruka se zastavila nad podnosem s dortíky.
Rosie se podívala pod stůl.
„Kde je koruna?“
Sledovala jsem její pohled.
Kartonová koruna ležela vedle krabic s cupcaky.
Robert ji přinesl s sebou.
Ale zatím si ji nenasadil.
Podíval se na své dcery.
Potom se obrátil ke mně.
Teprve pohled na nedotčenou korunu mi vysvětlil, proč děvčata stále na něco čekala.
Jejich tatínek totiž svůj slib ještě úplně nesplnil.
Přinesla jsem Robertovi stoličku.
Posadil se a upravil si paruku, která mu neustále sklouzávala z hlavy.
Rosie mu opatrně nasadila kartonovou korunu.
Lily ji pečlivě narovnala.
„Mamince slušela víc,“ zašeptala Rosie.
Robert přikývl.
„To určitě ano.“
Lily se dotkla jeho křivé žluté výšivky.
„Ale tohle jsi udělal ty.“
„Snažil jsem se, zlatíčko.“
Objala ho.
Rosie se k nim okamžitě přidala.
Později Robert odnesl prázdné podnosy od cupcaků ven.
Rosie přitom upustila svůj poslední dortík.
Zůstala stát a zírala na růžovou polevu rozmazanou po chodníku.
Pak se rozplakala.
Robert si k ní dřepl.
„Můžeme ti přece koupit další, zlatíčko.“
„Ale to byl můj poslední růžový cupcake.“
Jemně jí ubrouskem otřel uplakané tváře.
Lily okamžitě sáhla po dalších kapesnících.
„Já se o ni postarám, Lily,“ řekl Robert.
Lily se zarazila.
V rukou stále držela plnou hrst kapesníků.
„I ty máš právo být smutná,“ dodal.
Lily sklopila oči k zemi.
„Ale kdo potom pomůže Rosie?“
„Já.“
Přitáhl si obě dcery k sobě a pevně je objal.
Pozorovala jsem je ode dveří tělocvičny.
Robert seděl s děvčaty poblíž parkoviště.
Jeho blond paruka ležela na zemi vedle bot.
„A příští rok?“ zeptala se Rosie.
Robert se podíval na své fialové šaty.
Lily však zavrtěla hlavou.
„My už žádnou Lociku nepotřebujeme, tatínku.“
Vzala ho za ruku.
„Prostě jen přijď.“
Pevně sevřel její dlaň.
„Dobře, zlatíčko.“
„Prostě jen přijď.“